Liebknecht i Luxemburgová patřili v době první světové války a už řadu let předtím k členům levice německé sociálně demokratické strany a k nejpřednějším postavám v řadách organizovaných pracujících, a to nejen v Německu, ale také (zejména v případě Luxemburgové) v Polsku, které tehdy tvořilo součást carské Ruské říše, a v celé Evropě. Oba patřili k nesmlouvavým kritikům byrokracie, jak ve státě, tak ve vlastních řadách sociální demokracie, oba nemilosrdně tepali německý militarismus – „prušáctví", okupování kolonií a vysílání vojáků do zahraničních misí, oba bojovali za osmihodinovou pracovní dobu pro zaměstnance, za volební právo pro ženy a za další progresivní reformy německé společnosti.