Nářek "ztracené generace"

mladi-lideJako každý rok, sešli se absolventi filosofické fakulty UK v Praze na závěrečném setkání, na kterém má obvykle projev také student, kterého pedagogové této instituce označili za nejlepšího absolventa. Letos to byl Petr Vondráček. Na této fakultě se studují tyto discipliny: filosofie, historie, antropologie, sociologie, archeologie, divadelní a hudební věda, tanec a výtvarná umění.

Naprostá většina žije ve strachu, zda vůbec najdou alespoň trochu odpovídající zaměstnání, pokud nezůstanou nezaměstnaní, jak to vidí například v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Itálii apod.


Jsem absolvent této fakulty a krátce jsem na ni působil na úseku sociologie pod vedením profesora Jiřího Cvekla. Velký vliv na mne měly názory Ivana Svitáka a Milana Machovce. S některými pedagogy a studenty udržují kontakty. Díky Američanovi žijícímu v Praze, je to Steve Fisher, mám k dispozici text Vondráčkova pozoruhodného vystoupení. Ukazuje nejen na náladu mezi absolventy, ale nepřímo a stručně také hovoří o hrozivém stavu světa, ve kterém budou příští desítiletí žít:

Vážení spolužáci,

vím, že při této významné příležitosti naší promoce a odchodu z této slavné univerzity nás všechny spojuje stejný pocit hrdosti a úspěchu, který pramení z dosažení našich vzdělávacích cílů. Ale je třeba si uvědomit ještě něco důležitější: jak zde dnes stojíme na prahu nového života, s diplomy v rukou, moc dobře vím, že nás spojuje ještě jeden pocit, který lze shrnout čtyřmi prostými slovy. Jsme všichni úplně nahraný.

Kde mám začít? U globálního oteplování? Tenčících se celosvětových zásob potravin z důvodů výrazného přelidnění planety? U států, potácejících se nad propastí finančního kolapsu, svázaných dluhy, žijících pod hrozbou zhroucení ekonomického systému? U obrovské koncentrace bohatství v rukou největších boháčů světa, jež jim umožňuje postupně přebírat téměř absolutní politickou moc?

Ano, je to tak. Skvělá doba pro vstup do dospělosti. Možná bych měl požádat své spolužáky a kolegy, aby mi zdvižením paže odpověděli na tuto otázku: Kolik z vás už dostalo nějakou pracovní nabídku? Dobrá, pár rukou se zdvihlo. Ale kolik z vás dostalo pracovní nabídku od zaměstnavatele, s nímž nejste příbuzensky, či jinak spojeni? Nikdo? No, to jsem si mohl myslet.

Vím, že se ode mne jako nejlepšího absolventa naší fakulty očekává inspirující projev plný optimistických slov o skvělé budoucnosti, jež nás všechny čeká. Tak tedy začnu pozitivně. Pro nás všechny, kteří jsme studovali jako hlavní obory tak skvělých disciplín... mám dobrou zprávu. U McDonaldů nabírají lidi. Jistě víte, jak příjemné je pracovat tam, kde vás všichni znají jménem. No a tady máte štěstí. Vaše jméno bude vytištěno na zřetelně viditelné jmenovce na vaší hrudi.

Zkusíme ještě jednou, kolik lidí se přihlásí teď. Kolik z vás vystudovalo informatiku? Gratuluji. Alespoň vy byste mohli mít šanci najít si místo ve svém oboru. Někdo přece musí naprogramovat všechny ty roboty, co budou dělat veškerou práci, pro niž jsme my všichni ostatní moc drazí.

Určitě bych se dopustil nezdvořilosti, kdybych nepoděkoval těm, kteří jsou dnes tady s námi a kteří nám pomáhali, abychom ve svém vysokoškolském studiu došli až sem – tedy hodnostářům naší univerzity, učitelům, lektorům a pochopitelně i našim rodičům. Děkujeme vám za to neuvěřitelné dědictví, jež jste nám tu zanechali. Neuvěřitelné je to pravé slovo. Budeme už navždy dlužníky vaší generace za všechny vaše úspěchy při odstraňování hrozby jaderných zbraní, za investice do vědy a vzdělávání, za snižování emisí kysličníku uhličitého, za vývoj alternativních zdrojů, za podporu snah o dosažení ekonomické spravedlnosti a zmírňování útrap lidí po celé zeměkouli.

Ale momentík! Vždyť vy jste vlastně z toho všeho nic nedokázali. Omlouvám se... Ale jinak je vše v pořádku... Důležitý je důvod, který nás sem dnes přivedl, a to... díky vám. Vy jste nás přivedli na svět, starali se o nás, vzdělávali nás a pak nás vypustili do světa, abychom se mezi sebou rvali o těch pár zbytečků přírodního bohatství, co tady na Zemi ještě zbyly... Nebojte se. My po vás tu štafetu přebereme. Všechno bude bez vady. A pokud ne, pak už vás z toho hlava bolet nebude.

Na závěr bych rád citoval verše Františka Gellnera, který by napsal, kdyby tady žil a v kapse ho tížila splátka studentské půjčky ve výši několika set tisíc korun: »Jsme všichni zcela nahraný, všechno je předem prohraný. Motáme se v začarovaném kruhu. A potřebujeme rychlou mysli vzpruhu, co zahnala by dnešní beznaděj, vždyť problémů nás čeká habaděj. «

Děkuji vám za váš zájem.

skola2 6703 x
Nahoru