99. výročí smrti K. Liebknechta a R. Luxemburkové

luxemburkLiebknecht i Luxemburgová patřili v době první světové války a už řadu let předtím k členům levice německé sociálně demokratické strany a k nejpřednějším postavám v řadách organizovaných pracujících, a to nejen v Německu, ale také (zejména v případě Luxemburgové) v Polsku, které tehdy tvořilo součást carské Ruské říše, a v celé Evropě. Oba patřili k nesmlouvavým kritikům byrokracie, jak ve státě, tak ve vlastních řadách sociální demokracie, oba nemilosrdně tepali německý militarismus – „prušáctví", okupování kolonií a vysílání vojáků do zahraničních misí, oba bojovali za osmihodinovou pracovní dobu pro zaměstnance, za volební právo pro ženy a za další progresivní reformy německé společnosti.
Oba také s nadšením uvítali první revoluci v Rusku v roce 1905, namířenou proti carské absolutistické vládě sociálního i národnostního útlaku. Za své statečné postoje byli Luxemburgová i Liebknecht vsazeni až do konce války do pevnostního vězení. Po svém propuštění se okamžitě znovu vrhli do práce mezi dělníky, do boje za nové Německo osvobozené nejen od císaře a jeho dvorní kamarily a od neblahých prušáckých tradic, ale také od vlády finančníků, Kruppů a Thyssenů, velkostatkářů a státní byrokracie. Stáli v první linii revolučního boje, započatého námořníky v severoněmeckých přístavech, jehož cílem měla být zásadní sociální proměna společnosti a vznik zřízení postaveného na zdola se vytvářejících lokálních, regionálních i centrálních radách organizujících zaměstnance a jimi zvolené zástupce. Luxemburgová shrnula nutnost společenské změny světa, v němž právě z vůle vlád zahynulo několik desítek milionů lidí, do hesla: socialismus nebo barbarství!
Odpůrci těchto změn proti nim okamžitě rozpoutali pogromistickou kampaň, v níž hráli první housle staří, skrz na skrz zbyrokratičtělí vůdcové sociální demokracie, jenž se právě na pozvání odstupujících princů dostali do vlády a cítili, že revoluce by ohrozila jak právě získaná teplá vládní křesílka tak i moc těch, kterým za ně vděčili. Tito vůdcové povolali z fronty vracející se císařskou armádu do boje proti těm, kteří je po desetiletí volili, nebo byli dokonce členy téže strany.
Z vůle sociálně demokratického prezidenta Fridricha Eberta, premiéra Filipa Scheidemanna a ministra obrany Gustava Noskeho, bylo v lednu 1919 v ulicích Berlína zabito vojáky několik stovek nejradikálnějších dělníků. Vojákům se bohužel podařilo zajmout také Liebknechta i Luxemburgovou. Vláda velmi dobře věděla, jaké nebezpečí by pro ně stále představovali, pokud by zůstali na živu. Proto se je rozhodla, po několikahodinovém výslechu spojeném s mučením, chladnokrevně zavraždit. Stalo se tak 15. ledna 1919
skola2 1249 x
Nahoru